Andělská Hora
Andělská Hora

Příroda

Charakteristika přírodního prostředí obce

Správní území obce Andělská Hora leží v severovýchodní části Slavkovského lesa, v nadmořské výšce kolem 600 m n. m.

Reliéfově se jedná o pahorkatinný charakter s velmi výrazným až dominantním vrchem, na kterém je zřícenina hradu. Velmi významným a unikátním přírodním prvkem jsou tzv. radiální meze sbíhající se od skalního masívu zříceniny hradu do volného prostoru. Severně jsou převážně smíšené lesy až k toku řeky Ohře. Nedaleko od zájmové lokality se nachází Šemnická skála. Jižně od centra obce se nachází dvě chatové osady se šesti rybníky.

Přírodní prostředí obce je tvořeno převážně sekundárním bezlesím tvořeným podhorskými loukami, pastvinami a ornou půdou, s významným zastoupením lesních kultur, hlavně smrkových.

Klimatická charakteristika:

  • Klimatická oblast mírně teplá (MT3)
  • průměrná teplota vzduchu v lednu: -3 až - 4°C
  • průměrná teplota vzduchu v červenci : 16 až 17 oC
  • počet letních dnů : 20 až 30
  • počet mrazových dnů : 160 až 180
  • srážkový úhrn ve vegetač. období : 350 až 450 mm

Fauna a flóra

Geologická minulost krajiny Andělské Hory RNDr.Ing. Miroslav Hájek, GeoVision s.r.o., Plzeň

Krajina v blízkém okolí Andělské Hory má zhruba 300 mil. let starý geologický vývoj, který lze dešifrovat z přítomných hornin.

Převažujícími a zároveň také nejstaršími horninami jsou na území obce Andělská Hora žulové horniny karlovarského masívu (plutonu). Na severozápadním okraji směrem ke Karlovým Varům byla zjištěna také středně zrnitá žula se zajímavým růžovým odstínem, který pravděpodobně vyvolávají drobná zrnka vtroušených granátů. Ojediněle je severně od Travného vrchu žulový masív prorážen žílami světlých granitů, tzv. aplitů. Všechny typy těchto hornin vznikly před cca 300-250 miliony let jako kořenové části vysokého pohoří (geologické období: mladší paleozoikum, karbon-perm, pozdně variské magmatity).

V tuto velmi dávnou dobu došlo totiž ke srážce kontinentů Gondwana a Laurasie, která vyvolala vznik gigantického superkontinentu Pangea. Podél kolize obou starých kontinentů se tehdy zdvihlo vysoké pásemné pohoří, tzv. Centrální pangejské pohoří. Tehdy ještě neexistoval Atlantický oceán, který tyto dvě části původně jednoho pohoří rozdělil. Jen pro představu o činnosti těchto gigantických vnitrozemských sil – území obce Andělská Hora se tehdy nacházelo ještě na jižní polokouli a jen pomalu se posouvalo přes rovník k severu.

Tento bouřlivý geologický vývoj při kolizi tektonických desek je však vždycky doprovázen také podmořským i kontinentálním vulkanismem. Pozůstatky této terciérní sopečné činnosti jsou dodnes patrné v blízkém okolí Andělské Hory, v podkrušnohorském prolomu, a dotváří charakteristický ráz současné krajiny v okolí sousedních Doupovských hor, které jsou rovněž neovulkanického původu. Typickými představiteli tohoto období sopečného vývoje krajiny jsou erozí vypreparované sopouchy vlastní Andělské hory (Engelsberg, 717 m n. m.), ale také Travného vrchu (694 m n.m.), kde po tektonicky porušených zónách pronikly z magmatického krbu doupovského stratovulkánu do kontaktního žulového masívu roztavené horniny různého minerálního složení.          Vlastní horu Engelsberg buduje podle nových geologických poznatků poměrně vzácná hornina – tzv. sodaliticko-nefelinický trachyt. Sopouch trachytu protnul žulový masív prakticky kolmo vzhůru.

Před 2 mil. let nastává na planetě Zemi a tedy i v Evropě doba ledová, kterou střídalo postupně několik teplejších dob meziledových (minimálně 5) a v poslední z nich, tzv. holocénu, se nacházíme dodnes. Z tohoto období se v krajině kolem Andělské hory dochovaly rozličné usazeniny vzniklé zvětráváním souše, které se v ledových obdobích akumulovaly na místě a v teplých obdobích odnášely vodou do údolí vodních toků. Nejrozšířenějšími typy jsou v okolí Andělské Hory svahové hlíny, které jsou v okolí neovulkanických vrchů obohaceny zvětrávající horninovou drtí včetně větších bloků vulkanických hornin. Podle posledních výzkumů velkých ledovců se ukazuje, že dřívější meziledové doby byly delší i teplejší, než je dnešní holocén. Z toho plyne, že další ledové období nám snad ještě několik tisíc let nehrozí.

Flóra a vegetace - Zdeňka Chocholoušková

Andělská Hora leží v mezofytiku, v Hornoslavkovském biogeografickém regionu 1.60. Potenciální vegetací jsou suťové lesy [1]

Vrchol Andělské hory se zříceninou hradu je na skalních výchozech porostlý převážně suchomilnými porosty s převahou netřesku výběžkatého (Jovibarba globifera), ve skalních štěrbinách s kapradinami. Vrchol hory hostí řadu mechů a lišejníků. Nápadné jsou porosty hávnatky psí (Peltigera canina), která na několika místech tvoří vitální porosty.

Vedle ní zde roste řada mechů, např. „patrový mech“ rokytník skvělý (Hylocomium splendens), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), nebo v trávě kostrbatec kostrbatý (Rhytidiadelphus squarosus)-

Travnaté svahy s dominancí kostřavy červené (Festuca rubra), hostí řadu zajímavých druhů, jako jsou zjara žlutě kvetoucí prvosenky jarní (Primula veris), pak velké porosty růžově kvetoucí lilie zlatohlávku (Lilium martagon), bíle kvetoucí kokořík vonný (Polygonatum odoratum), konvalinka vonná (Convalaria odorata) atd.

Dále po svazích směrem k úpatí hory se uplatňují suťové lesy s jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), javorem mléčem (Acer platanoides), javorem klenem (Acer pseudoplatanus), jilmem drsným (Ulmus glabra), jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), v keřovém patře s juvenilními druhy stromového patra doprovázenými bezem černým (Sambucus nigra), lískou obecnou (Corylus avelana), či hlohem obecným (Crataegus laevigata), Problémem je zarůstání svahů šeříkem obecným (Syringa vulgaris).

Shora od zříceniny jsou nápadné kamenné snosy tvořící paprsky směrem do volné krajiny, které oddělují jednotlivé louky a bývalá políčka a jsou porostlé listnatými dřevinami kopírujícími druhy suťového lesa.

V bezlesích partiích převládají vlhké louky.  Podél toků a u pramenišť např. u Štichlova mlýna najdeme mimo jiné jedlou bíle kvetoucí řeřišnici hořkou (Cardamine amara). Běžné jsou zde olšiny s olší lepkavou (Alnus glutinosa). Z lesních porostů se zde uplatňují na sušších místech doubravy. Jsou druhově velmi chudé, ve stromovém patře převládá dub letní (Quercus robur).

Na chudších substrátech rostou kyselé bučiny, které na minerálně bohatších substrátech přechází i do květnatých bučin. Stromové patro tvoří buk lesní (Fagus sylvatica), místy omotaný dřevnatými liánami břečťanu popínavého (Hedera helix),

V lemech polních cest nebo podél luk jsou zachovalé mezofilní křoviny s kalinou obecnou (Viburnum opulus), projímavým řešetlákem počistivým (Rhamnus catharticus), jabloní lesní (Malus sylvestris), která má konce větévek přeměněné v trny (kolce) nebo trnkou obecnou (Prunus spinosa), třešní ptačí (Prunus avium) nebo lískou obecnou (Corylus avelana).

Malý rybníček je značně eutrofizován, jsou v něm napadané větve a hladina je zčásti pokryta okřehkem menším (Lemna minor). Břehové porosty nejsou téměř vyvinuty, ale i přes to zde najdeme několik mokřadních druhů, jako rozrazil potoční (Veronica beccabunga), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) nebo zblochan vzplývavý (Glyceria fluitans). V keřovém patře roste svída bílá (Swida alba) a bez černý (Sambucus nigra), v jejichž podrostu najdeme invazní netýkavku malokvětou (Impatiens parviflora).

 


[1] Culek M. (1996): Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. 348 s.

 

Informace od nás

Smart info

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

Více o službě

Chci se zaregistrovat

Svoz odpadu

Březen 2024
Po Út St Čt So Ne
26 27
28
29
1 2 3
4
5
6
7
8 9 10
11 12
13
14
15 16 17
18 19
20 21
22 23 24
25 26
27
28
29 30 31

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.
Volně ke stažení:

Překlad (translations)